Jimmy Corrigan - pokus o rozbor (2. část)

Formát

Už svým vnějším vzhledem se kniha lehce vymaňuje od našich očekávání. Její formát je netradičně delší na šířku než na výšku. Uvnitř knihy zase Ware střídá všechny typy formátů políček, od zcela maličkých, zaměřujících se na malé detaily ( často na jediný předmět), po políčka přes celou stránku, taková většinou zachycují nějakou městskou vedutu (široký pohled na město). Dodržuje však v souladu s navozenou geometričností formu pravoúhlého čtyřúhelníku.

Ráz
Obraz, v těchto „čtyřúhelnících“, Warovi rozhodně neslouží jen k vyprávění děje, ale také k sdílení myšlenek nebo vytváření nálady. Ovšem při tom musím zdůraznit, že ve srovnání s například, zde na blogu zmiňovaným, románem Pod dekou, je důraz položen na sdělování myšlenek, spíše než na sdělování pocitů. V románu Pod dekou bylo vystižení určité nálady a pocitů hlavní devízou. Proti němu je Jimmy Corrigan podstatně racionálnější. Bylo-li Pod dekou psané a kreslené v duchu dionýsovského principu v umění, podléhá Jimmy Corrigan principu apollinskému.

Úhel pohledu
Většina děje je vyprávěna z pohledu dvou hlavních hrdinů (Jimmy Corrigena a jeho staršího jmenovce). Ware se zaměřuje na jejich vnímání. Tedy nejen na to, co se s nimi děje, ale i na jejich, úzkostí radosti a také sny a představy. Jimmy Corrigan je nám představen jako chlapec i muž ponořený do vlastního, občas velmi fantaskního, světa.

„Myšlenkové mapy“
Zvláštní kapitolou jsou pak, již výše zmíněné, „myšlenkové mapy“. Je-li většina děje vyprávěna z pohledu dvou hlavních hrdinů, pak tyto „myšlenkové mapy“ jsou výjimkou. Jsou malovány z pozice vševědoucího autora a sdělí nám i to, co postavy (sami o sobě) nevědí. A právě tyto „mapy“ jsou Warovým specifikem, řečí obrázků, kterou pokud ji přímo nevynalezl, pak ji alespoň dokázal zcela nově a tvořivě použít. I když právě ony patří k těm náročnějším místům v knize, vyplatí se je studovat, už proto, že se v nich čtenář dozvídá mnoho důležitých věcí, buď náznaků budoucího děje (např. hrozící blízkou smrt jedné z postav) nebo souvislosti, které by jinak zůstaly utajeny (např. překvapivý příbuzenský vztah).

Fábule
O tom, že se nebojí ani složitější struktury vyprávění, o tom svědčí také časté užívání retrospektiv. Od těch dlouhých, vyprávějících relativně samostatný příběh, po ty kraťoučké, které slouží jako obdoba filmového flashbacku. A podobně jako ve filmu může být retrospektiva jen zvuková či jen obrazová, i zde nabývají tyto krátké retrospektivy, podoby buď jen textové (úryvek předchozího rozhovoru) či jen obrazové (obrázek předmětu v minulosti viděného).

Celky a detaily
Když už jsem nastolila srovnání s filmem. Ve filmu stejně jako v komiksu má důležitost, to čemu se ve filmové vědě říká formát záběru (souvisí, ale není totožné z velikostí políčka). Ware používá všechny typy záběrů, od širokých pohledů na město, přes zamření na velikost lidských postav až po detaily. S oblibou se zaměřuje na detail, na jediný předmět, vytržený z kontextu ostatních předmětů, který tak nabývá, jak bylo už výše řečeno na specifickém významu.(např. fotografie rodiny, tričko s nápisem „Number1Dad“ = Nejlepší táta) Podobné věci je nejspíše možno vidět v celé řadě komiksů, ale zvláštností Wara je řazení podobných detailů za sebe ve funkci rozvitého flashbacku.. Čtenáři to umožňuje sledovat asociativní proces v mysli hlavního hrdiny.

Vztahy mezi políčky
Podle teorie Scotta McCloude existuje v komiksu pět až šest typů vztahů mezi dvěma sousedními políčky: 1.Moment to moment.( Z okamžiku na okamžik) 2. Action to Action. (Z jedné akce do druhé) 3. Subject to subject. (Ze subjektu na subjekt) 4. Scene to scene (Ze scény do scény) 5. Aspect to aspect (Z aspectu na aspect) 6. Non sequitur (Bez návaznosti). Tyto typy jsou pak v (západním) komiksu zastoupeny obvykle následovně: 65% z akce do akce, 20% ze subjektu na subjekt a 15% ze scény na scénu. Jen v japonské manze se častěji objevují i zbývající typy. (viz. článek Ivana Adamoviče, Živel č.21, s. 48-51). Sice jsem to nepočítala, ale mám odůvodněné podezření, že u Wiseho je zastoupení těchto vztahů mezi okénky odlišné. I zde je samozřejmě nejčetnějším spojením typ z akce do akce. Ale u Wiseho, s výjimkou typu šestého, najdeme všechny typy forem vztahů mezi dvěma políčky.

Moment to moment
Pomalé plynutí a vnímání času zdůrazňují časté pohledy na stromy, z nichž, z políčka na políčko, mizí pták či pohledy na ulici, z nichž postupně mizí auto. Na prvním auto přijíždí, na dalším se ztrácí, na dalším už vidíme jen kouř z výfuku a na posledním je ulice prázdná. V restauraci vystřídá obrázek stolu, plného zbytků jídla, pohled na stůl sklizený, připravený pro nové hosty.

Subject to subject
Wise rád skládá záběry různých částí ulice nebo místnosti a vytváří tak mozaiku dojmů, jímž působí na hlavního hrdinu určité místo či osoba. Například v ranní scéně to jsou plakát města Chicaga, balíček šunky, plátky šunky na talíři tvořící pozdrav „HI“, nápis „město jídla“, televize. Připomíná to těkavé zkoumání nového místa naším zrakem. Tyto detaily se pak často střídají z pohledy na celek (celou ulici či celý pokoj).

Aspect to aspect
Zachycení asociativního procesu myšlení - to je přímo úhelný kamen Jimmyho Corrigana. Proto spojení „Aspect to aspect“ mezi políčky patří zvláštní místo v tomto komiksu. Jako příklad mohu uvést například představy otce, jež si cestou ve letadle Corrigan vytváří. V políčcích řazených za sebou se nám předvádí přímo defilé nejrůznějších otců. Nebo opět ranní scéna z domu Jimmyho otce. Vidíme Corrigena napřed vstávat jako malého chlapce, který se budí u sebe doma a teprve pak jako dospělého na návštěvě u otce. Tyto záběry asociují typickou ranní dezorientaci, ono přirozeného očekávání, že se nacházím doma ve své posteli.

Závěr
Nezbývá než doufat, že vše , co jsem napsala vás od četby této knihy neodradilo, ale naopak. Překonejte proto první obtíže, které mohou čtení této knihy nastat a já věřím, že vás v závěru nezklame.

Autor textu: Belldandy

Jimmy Corrigan - pokus o rozbor (1. část)

„Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě“, to je trochu výstřední název pro grafický román. Ovšem stejně výstřední jako název je celé toto dílko. A to především pro svou formu. Je náročná na pozornost a žádá po čtenáři aktivní přístup ke „čtení“. A čtením tu samozřejmě myslíme (i) prohlížení obrázků. Nechat se odradit obtížností čtení by však byla chyba, protože z žádné jiné knihy se toho tolik a také tak názorně nedozvíte o možnostech vizuálního stripového umění.

Příběh:

Jimmy Corrigan je pomalu stárnoucí, do sebe uzavřený mládenec, který jen těžkopádně překonává svůj ostych z kontaktu s druhými lidmi. Jeho společenská nemotornost je možná způsobena tím, že byl v dětství vychováván pouze matkou a jeho největším mužským vzorem se stal za Supermana převlečený televizní herec a náhodný matčin milenec v jedné osobě.

Jednoho dne dostane Jimmy dopis, v němž se mu neznámý pisatel představuje jako jeho otec a zároveň ho zve na návštěvu do Chicaga. Od tohoto bodu se začíná odvíjet děj románu. Jimmy muži, který se nazývá jeho otcem, nedůvěřuje. Je to pro něj cizí člověk, jehož pohnutkám a způsobům nerozumí. Nechá se přemoci zbabělostí a připustí, aby se nová rodina vytratila z jeho života?

Paralelně k tomuto příběhu se někdy v minulosti, snad ke konci 19.století, začíná rozvíjet také příběh Jimmyho dědečka, rovněž pokřtěného Jimmy Corrigan. Tak jako byl současný Jimmy vychováván pouze matkou, byl Jimmy starší naopak vychován jen svým otcem. Avšak navíc v jeho vztahu s otcem postupně objevujeme cosi nepatřičného. Formálně sice udržují status normální rodiny, ve skutečnosti však mezi nimi vládne nedůvěra a nedostatek citu.

Dva příběhy se alternativně doplňují. V obou je rozvíjen motiv odcizení otce a syna, v každém z trochu jiného úhlu. Opouštějící otec a otec nalézající, obě tyto podoby otce jsou si vlastně podobné. A ukazuje se, že tatáž chyba se opakuje v dalších generacích. Protože, kdo nezažil otcovskou lásku, neumí ji později sám dát.

V poslední třetině knihy se přesouváme opět do současnosti a důraz se přesouvá ze zkoumání vztahu Jimmyho a jeho otce na vztah Jimmyho a jeho nevlastní sestry. Rozpaky mezi nimi jsou způsobeny oboustranným pocitem vlastní nepatřičnosti. Oba mají obavy, že jen ten druhý má právo cítit se pravým dítětem.

Přes možnou patetičnost mých slov, se příběh Jimmyho Corrigana vyznačuje realistickou až průzračnou jednoduchostí. Celý děj působí jako vystřižený z nějakého amerického nezávislého filmu, který se tak často a rád zaměřuje na zkoumání vztahů v rodině i mimo ni.

Styl kresby:

Teď si na sebe vezmu nelehký úkol, vylíčit slovy viděnou skutečnost. Jak popsat styl kreseb Charlese Ware? Nechci se utéci k frázi, že je jeho kresba jednoduchá. Tak tomu není. Je však silně stylizovaná, řekla bych až geometrická. Jakoby F.C. Ware vytvářel své obrázky za pomoci pravítka a křivítka.

Používá nezvykle silnou, stejnoměrnou černou linku, jíž ohraničuje jak jednotlivá okénka, tak předměty a postavy v nich umístěné. Vybarvení je rovněž prosté. Většina ohraničených ploch je vybarvena jednolitě. Vypadá to jakoby vybarvení vznikalo na počítači za použití funkce plechovka z programu Malování.

To, co jsem tu tak složitě popsala slovy, vypadá ve skutečnosti velmi jednoduše. A výsledný styl je velmi charakteristický, snadno a rychle rozpoznatelný.

Ve mně Werovy kresby neustále vyvolávaly silný pocit deja vu. Marně jsem si ovšem snažila vzpomenout, co mi to vlastně připomínají. Jen jsem měla neurčitý pocit, že jde o cosi z dětství. Nakonec jsem dospěla k názoru, že mi připomínají soubor dojmů z různých ilustrací přehledných dětských encyklopedií. Tento pocit, dětské naivity, posiluje přítomnost všelikých papírových skládaček a vystřihovánek mezi jednotlivými kapitolami. Rovněž různé položertovné ironické texty, jimiž je opatřen obal knížky a vnitřní strany desek, navozují dojem oné hravé encyklopedičnosti.

Inspirací pro svůj způsob malování našel Ware zřejmě v piktogramech a různých technických nákresech. Zejména kresby zachycují architektonické stavby jsou technicky velmi přesné a realistické – často se vztahují ke konkrétním budovám v Chicagu.

Inspirace piktogramy lze pro změnu spatřovat v políčcích,v níž se zaměřuje na jednotlivé předměty, s oblibou znázorňuje značky nebo informační cedule. Inspirace technickými nákresy je zase nejzřejmější v obrázcích, kterým pro nedostatek jiné terminologie říkám „myšlenkové mapy“. Mám na mysli ty stránky románu, během nichž se děj přeruší a za pomoci obrázků je čtenářům sdělována nějaká informace s dějem související.Tyto „mapy“ jsou malovány podobným způsobem jako návody k domácím spotřebičům, návody na sestavení nábytku nebo „návody k dámským vložkám“. (Ty posledně jmenované autor sám v textu na vnitřní straně desek zmiňuje.)

Způsob vyprávění:

Chris Ware své dílo na obálce knihy v žertu označil za „experiment, co ještě čtenář vydrží, zakamuflovaný jako vesele barevný kreslený román, v němž mrňavé obrázky zdánlivě ožívají, tančí, zpívají a pláčou.“

Tato charakteristika je v podstatě pravdivá. Pokud bych ale chtěla být přesnější, řekla bych, že Jimmy Corrigan je experiment, co vše může být sděleno vizuálním jazykem. Ware rozvíjí prostředky obrazové lingvistiky, což je termín, který sám používá, opět na vnitřní straně desek knihy. Ware je ve srovnání s jinými komiksovými kreslíři či scénáristy podstatně vynalézavější a nápaditější, proto se nemohl spokojit s použitím již existujících způsobů vyjádření.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTÍ TÝDEN

Autor textu: Belldandy

Kuře na švestkách - Osm posledních dnů Nassera Ali Khana

Tento týden v češtině vyšel první díl Persepole íránské autorky Marjane Satrapi. Je to grafický román, který si určitě zaslouží pozornost , a jeho animované zpracování, chystané na příští rok, se pravděpodobně stane zajímavou filmovou události. Satrapi ale nelení a po Persopoli vydala ještě další dvě knihy. Ta nejčerstvější, Kuře na švestkách (v originále Poulet Aux Prunes (2004), v anglickém překladu Chicken with Plums), letos vyšla v USA. Autorka v ní popisuje posledních osm dní života slavného íránského loutnisty a svého prastrýce Nassera Ali Khana (anglický přepis).

Lidé v životě občas ztratí věci, které už nelze nahradit. Pro Nassera to byla loutna (tar), kterou mu v hádce zničila jeho žena. Získat rovnocenný nástroj se mu ale i přes velké úsilí nepodařilo. Život proněj tak ztratil smysl a rozhodl se zemřít. Nejsme však svědky žádné spektakulární sebevraždy ale vědomého psychického odmítnutí života. Nassirovu cestu ke smrti se nepodaří odvrátit ani rodině ani přátelům a ani jeho nejoblíbenějšímu pokrmu - kuřeti na švestkách. Možná to ale nakonec nebyla loutna, jejíž ztráta zlomila dospělého muže, ale nenaplněná
láska k jiné ženě.

(Satrapi, Marjane: Chicken with Plums, Pantheon House 2006, str. 20)
Klikni pro větší náhled

Satrapi zobrazuje Nassirův osud v osmi kapitolách, osmi dnech, které zbývaly hudebníkovi od jeho rozhodnutí zemřít až do posledního okamžiku jeho života. A i když se většina děje odehrává v Teheránu roku 1958, politika, na rozdíl od Persopole, zůstala téměř úplně stranou. Satrapi svou typickou, dětsky přímočarou, kresbou vypráví opravdu intimní příběh. Jasné flashbacky prvních dní, které čtenáře zavádí do Nassirova dětství a mládí, postupem času nahrazují halucinace umírajícího muže. Na stránkách románu se tak setkáme i s Gretou Garbo nebo andělem smrti, Azraelem. Svobodně vybraná smrt neodvratně přichází, rozhřešení ale ne.

Téměř čtyřicetiletá Satrapi na sebe upozornila už svým debutem. Persepolis byla přeložena do dvou desítek jazyků a ve světě se ji prodalo téměř milión a půl výtisků. Příběh jejího dospívání v revolucí a válkou zmítaném Íránu i o hledání vlastní identity uprostřed západní společnosti (druhý díl Persepole by měl česky vyjít příští rok na jaře) je opravdu silný a rozhodně stojí za přečtení. Ocenění ale sklidila i za knihu Kuře na švestkách, která byla na Mezinárodním komiksovém festivalu ve francouzském Angoulême vyhlášena nejlepším komiksem loňského roku.

Pokud Vás knížky Marjane Satrapi zaujaly, můžete další osud a tvůrčí počiny autorky sledovat na jejím blogu , který vzniká jako součást propagace animované Persepole.