Festival v Angoulême rozdával ceny

Ve francouzském Angouleme skončil v neděli nejdůležitější komiksový festival na evropském kontinentě (wiki). Poslední den se udělovaly prestižní ceny za grafický román (respektive Bande Dessinée). Porota vybírala výhradně z knih , které vyšly vloni ve francouzštině. Hlavní cenu dostala vůbec poprvé manga, konkrétně Non Non Ba od Shigeru Mizukiho. Desetistránkovou ukázku z knihy si můžete prohlédnout zde (formát pdf, ve francouzštině). Podobně jako zatím slavnější Mizukiho román Gegege no Kitarou je o vztahu lidí a japonských přírodních duchů (yokai). Mezi pěticí "doporučených" na společném druhém místě je i jediný americký grafický román - Black Hole Charlese Burnese. Cenu za celoživotní dílo získal argentínský autor José Muñoz. Obaly oceněných děl najdete zde, kompletní seznam vítězů zde.

Komiksové bubliny kolem Marcela Prousta - První část

Literární adaptace v grafickém románu

Grafický román je Otesánek-debutant, který se nenažraně rozhlíží, co by ještě zhltl. A protože s tím začal poměrně nedávno, a ještě více proto, že to není žádný pouhý žánr, natož „vlna“ či hnutí čí móda, ale svébytné médium, možnosti se před ním otevírají nedozírné. Už okusil povídky i románu, autobiografie, žurnalismu či cestopisu. Na co ten hladolet upře svá nenasytná očka příště, těžko se dohadovat: na historický román? Na eseje? Na příručky pro kutily?

Je ovšem jedna oblast, kterou náš kuliferda začal propátrávat velmi záhy a s chutí - adaptace literárních předloh, především těch klasických, ale nejen jich. Vedl ho k tomu souběh několika důvodů; kromě už zmíněného přirozeného rozpínání do všech možných stran také směr, kterým se ubírala expanze tatíka komiksu: od totálního škváru přes lepší vzorky triviálních žánrů až k literárnímu mainstreamu. Snad hlavním, ač poněkud prozaickým, důvodem nejspíš ale bylo, že komiks a grafický román, stejně jako film a televize, trpí ne vždy dostatečně uspokojovanou poptávkou po špičkových scénáristech.

Nakolik si vzpomínám (ale bezpochyby budu ruče komiksovými znalci opraven), v češtině existují pouze dvě adaptace literární klasiky, a to je z domácích luhů a hájů Erbenova Kytice, nedávno vydaná péčí nakladatelství Garamond, a z překladů jen kniha Petera Kupera podle Kafkovy Proměny, která vyšla v nakladatelství Netopejr.

Američan Peter Kuper (1958), stálý přispěvatel časopisu MAD, má na svém kontě kromě Proměny také další kafkovskou knížku s názvem Give It Up!, která shrnuje devět Kafkových kratších povídek. Rovněž vytvořil komiks podle románu Uptona Sinclaira Džungle. Pro tento dělnický román asi budete muset do knihovny či antikvariátu. Aspoň já o novém vydání nevím. Kuper se zdá vyznačovat onou západní salonní levicovou angažovaností, nad kterou my tady západně od souostroví Gulag jen krčíme rameny.

Když jsme ale u Kafkova Procesu, existuje i další, francouzská verze, jejímiž autory je duo Clod/Céka (kreslíř/scenárista). Jejich zpracování je přeci jen o poznání „přístupnější“ a přímočařejší než Kuperovo, a navíc je barevné. Céka se jmenuje Erick Lasnel a Clod zase Claude Voirriot a více se o nich i jejich dle dozvíte na stránkách http://leproces.free.fr/.

Ve Francii také vzniklo snad nejdrzejší a nejctižádostivější dílo tohoto ražení - grafická adaptace Hledání ztraceného času od Marcela Prousta. Jejím autorem je Stéphane Heuet, který se narodil roku 1957 v Brestu a sedm let pracoval jako námořník na lodích v Indickém oceáně (ostatně abychom od tématu adaptací literatury nechodili daleko, později také ilustroval životopisnou knihu Gonzagua Saint-Brise Po stopách Julese Vernea). Protože je také výtvarník, napadlo ho také odvážit se nemyslitelného: stvořit komiksovou verzi Proustova veledíla. Začal albem Combray v roce 1998 (do kabaly dílů a poddílů Hledání a jeho kreslené verze, případně jejich následných souhrnných vydání v kartonových krabičkách radši nezabíhejme) a zřejmě mu ještě tahle zábava nějakou dobu vydrží, protože zatím je, pokud se nepletu, ve dvou sedminách Proustovy předlohy.

Šokující ovšem je, že Heuetovo podání se dočkalo nejen příznivého ohlasu (samozřejmě též z menší části i pár vybraně jedovatých slin), ale také nemalého komerčního úspěchu! Račte se podívat, kde všude tato série, rozvržená prý na celkem sedmnáct alb, už vychází: USA, Brazílie, Nizozemsko, Chorvatsko, Itálie, Korea, Tchajwan, Čína, Španělsko, Mexiko, o všech frankofonních zemích nemluvě. Heuetovi příznivci si především libují, že dokázal nenásilně zhutnit desítky či stovky stran originálu do několika obrazově silných stran, a především že se mu povedlo vyzvednout komickou stránku Proustovy předlohy (a je tam, abyste věděli!).

Francouzští kreslíři se však nedrží jen moderní literatury; občas se zatoulají i hodně daleko proti proudu literárního času. V tomto ohledu vynikají především dvě adaptace témat z antického starověku. Tou první a už poměrně starší (z poloviny 80. let) je dvousvazkový Ulysse (tedy Odysseus) autorské dvojice Jacques Lob (vlastním jménem Loeb; zde scénář, jinak ovšem také kreslíř, zesnulý 1990) a Georges Pichard (kresba, autor zemřel roku 2003). Souborné vydání obou dílů má 120 stran a černobílá kresba je na svou dobu velice působivá. Odysseus také působí jako svého druhu rarita v díle Georgese Picharda, význačného představitele komiksu erotického (Rudá komtesa či Blanche Épiphanie), neboť je to jedno z mála jeho děl, kde na řadě dvojstran neuvidíte ani jeden sekundární pohlavní znak. Na ty se naopak můžete dosyta vynadívat v jiných Pichardových literárních adaptacích, v Germinalu podle Emila Zoly a v Les Exploits d’un Don Juan (předloha vyšla česky jako Hrdinské činy mladého donchuána) od Guillauma Apollinaira. Nemluvě o jeho ňadry i pozadími překypujícím podání Mnišky (La Réligieuse) od Denise Diderota.

Ale vraťme se do antického starověku: Peplum, řecky peplon, je starověký svrchní oděv. Péplum, ve francouzském přepisu, je grafický román autora jménem Blutch, který vychází námětově z Petroniova Satyrikonu. Blutch je ročník 1967 a vlastním jménem se zove Christian Hincker, Protože Satyrikon sám je série dochovaných fragmentů, Péplum je nevyhnutelně inspirováno jen některými motivy z něj, především pasáží o nemožné lásce jistého Římana k ženě uvězněné v ledu. Blutchova expresivní černobílá kresba je velice emotivní a dělá z tohoto alba z roku 1997 (reed. 2004) jeden z klenotů moderního francouzského komiksu.

Richard Podaný

V druhé části textu se spolu s Richardem Podaným podíváme, co baví z literární klasiky Jacquese Tardiho a znovu zabrousíme do světa anglofonního komiksu a produkce edice Graphic Classics. Těšiť se na ni můžete příští týden.

Paul Gravett na Resonance FM

Propagátor graphických novel a autor teoretických knih o komiksovém žánru poskytl rozhovor londýnskému rádiu Resonance FM. Povídání rozdělené do dvou dílů si můžete poslechnout zde a zde.

Komiksový žurnalismus

Je rok 1995. V lobby sarajevského hotelu Holiday Inn sedí osamocený muž. Dříve vydělával i několik stovek marek denně. Ale válka v Bosně skončila a s ní i jeho výnosný job. Byl průvodcem novinářů. A i když nad pravdivostí jeho historek visí spousty otazníků, jeho příběh se k nám nakonec dostal. Právě ve chvíli, kdy Neven kouří poslední cigaretu totiž prochází kolem něj americký novinář a tvůrce komiksů Joe Sacco. Kvůli němu se také o Nevenovi, životě v obleženém Sarajevu a zákulisí práce novinářů v bojové zóně dozvíme spoustu zajímavých informací. Ty se díky své silné grafické vizualitě vryjí do paměti mnohem lépe než stále se opakující reportážní záběry zpravodajských štábů. Vítejte v rychle se rozvíjejícím světě komiksového žurnalismu.

Pro Sacca nebyla návštěva Sarajeva první cestou do válečné zóny. Na vlastní kůži zažil první válku v zálivu a na počátku devadesátých let byl i v Palestině (Palestine (2001)). Ze své cesty do Bosny nakonec vytěžil tři knihy. Safe Area Goražde (2000) vypráví příběhy Muslimů uvězněných v jedné z Bosenských enkláv. War's End (2005) je souborem dvou povídek. V jedné z nich vykreslil Sacco své setkání s Radovanem Karadžičem, nejhledanějším srbským válečným zločincem. The Fixer (2003) je o světě Nevana a obleženého Sarajeva. Přestože je Sacco vystudovaný novinář, přísnou objektivitu od něj určitě nečekejte. On sám je totiž jedním z hrdinů svých komiksů. Jeho knihy popisuji téměř intimní putování autora po místech a osudech lidí, které potkává. Popis válečných událostí tak střídají jeho pocity z hotelu, ve kterém spal nebo problémy, na které narazí každý cestovatel. Navazuje tak na tradici "nového žurnalismu" propagovaného Trumanem Capotem nebo Hunterem S. Thompsonem. Sílu jeho příběhům navíc dodává i grafický jazyk, se kterým pracuje. Čtenáře úspěšně nutí domýšlet své obrázky. Jeho jednoduchá stylizace sama sebe v kontrastu s propracovaným okolím zase nechává velký prostor k sebeidentifikaci.

Sacco je v současnosti určitě jedním z nejvýznamnějších představitelů komiksového žurnalismu. Pro americký magazín Details v roce 1998 pokrýval soudní proces s bosenskými válečnými zločinci, britský deník Guardian ho zase znovu vyslal do Iráku, aby tam popsal život amerických jednotek i běžných Iráčanů. Přinejmenším v anglosaském světě jsou totiž komiksové stripy běžnou součástí novin a jejich šéfredaktoři si všimli, že se toto medium výborně hodí k vyprávění příběhů. Oregonský deník The Oregonian má například pravidelný komiksový sloupek. Art Spiegelman (autor Pulitzerovou cenou ověnčeného Mause) pro slavný magazín The New Yorker popisoval události na klíčovém sněmu amerických republikánů v roce 2004. Portlandský týdeník Willamette Week využívá komiksového formátu při zveřejňování recenzí a rozhovorů s hudebními skupinami.

Komiksový žurnalismus pracuje s celou škálou přístupů a stylů. Dobře je to vidět například v knize Brought to Light (1989). Zatímco v její první části naleznete přímočaré realistické kresby a jednoduchý jazyk, kterým je na základě svědeckých výpovědí vykreslen bombový útok na tiskovou konferenci v Nikaragujské La Pence v roce 1984. Druhá půlka knihy, pod kterou jsou podepsaní komiksoví inovátoři Alan Moore a Bill Sienkiewicz, je bajkou-historii CIA (obviněné z výše zmíněného útoku), reprezentované opilým orlem, americkým symbolem, hrajícím krvavé šachy. Spiegelman se zase ve své nejnovější knize In the Shadow of No Towers snaží symbolickou formou zachytit své trauma z 11. září 2001 a deziluzi z americké zahraniční politiky.

Jednoznačně nejsilnějším tématem komiksového žurnalismu současnosti je ale válka. Zatímco před šedesáti lety byl komiks využíván převážně k propagandě, do boje s nacismem se tehdy vydal například i Superman, v současnosti se toto medium naopak snaží najít jiný pohled a být v opozici vůči zaběhnutému zpravodajství. Na podzim 2001 se strávil dva a půl týdne v bombardovaném Afganistanu kontroverzní americký tvůrce Ted Rall. Z jeho grafickém deníku To Afganistan and Back (2002) čiší blízkost smrti, kterou prožil na vlastní kůži a velká dávka cynismu, kterou viděl na straně vojáků i médií. Frankofonní kanaďan Guy Delisle ve dvou svých knihách (Shenzhen (2000), Pyongyang (2003) popsal své zážitky z pracovních cest po nejtajemnější totalitní zemi světa - Severní Koreii. Všímá si například toho, že na ulicích severokorejského hlavní města nepotkal žádné lidi s postižením. Od svých oficiálních průvodců se mu dostává ale jen propagandistické odpovědi o dokonalosti korejského lidu.

Aleksandar Zograf, Regards From Serbia

Někteří tvůrci se ale ocitnou uprostřed konfliktů ne úplně z vlastní vůle. Zatímco v roce 1999 bombardovala letadla NATO Srbsko, aby zastavila genocidu Albánců v Kosovu, v městečku Pančevo své každodenní zážitky zaznamenával Aleksandar Zograf. Svůj komiksový příběh mísící reálné zážitky z nálety sužovaného města se svými fantaskními představami původně posílal přátelům v zahraničí emailem. Jeho sbírka Regards From Serbia by měla tento rok vyjít v anglickém překladu. Podobně se při loňských izraelských náletech na Beirut postupoval i libanonský umělec Mazen Kerbaj. Na svém blogu pravidelně zveřejňoval své expresionistické kresby, ve kterých výtvarně zpracoval své pocity a zážitky z bombardovaného města. Kdyby se tyto listy složily dohromady vznikl by tak svérázný grafický válečný deník. Renomovaný americký komiksový umělec Joe Kubert zase graficky zpracoval faxy, které dostával od svého přítele s obleženého Sarajeva. Fax from Sarajevo (1996) v komiksově konzervativní formě čtenářům zprostředkoval dva a půl roku autentického života jedné rodiny ve zničeném městě a její snahu uprchnout do bezpečí.

Žánr komiksového (někde grafického) žurnalismu je ale stálé ve svém počátku. Autoři i vydavatelé pořéd hledají jeho hranice a možnosti. Počátek 21. století mu ale zatím svědčí. Velká media totiž ustupují od deklarované objektivity a vyhovuje jim subjektivní pohled tvůrců grafických příběhů. Komiks navíc dokáže vtáhnout čtenáře do děje více než tištěný text nebo několika minutové televizní zpravodajství. České publikum si to bude moci vyzkoušet letos na podzim, kdy v nakladatelství BBart vyjde Saccova Safe Area Goražde.

Doporučená další četba:

Knihy:

Joe Sacco, Safe Area Goražde (2000), Palestine (2001), The Fixer (2003), War's End (2005)

Joe Kubert, Fax from Sarajevo (1996)

Aleksandar Zograf, Regards From Serbia (2007)

Ted Rall, To Afganistan and Back (2002)

Guy Delisle, Pyongyang (2003)

Alan Moore a Bill Sienkiewicz, Brought to Light (1989)

Články:

Kristian Williams, The Case for Comics Journalism, IN: Columbia Journalism Report 2/2005

Craig Thompson vytvořil obal desky skupiny Menomena

Autor grafických románů Craig Thompson namaloval obal k nové desce rockové skupiny Menomena. Ta pochází stejně jako on z Portlandu v Oregonu. Album se bude jmenovat Friend & Foe a vychází 23. ledna, obal si můžete ve větších detailech prohlédnout zde.