Jimmy Corrigan - pokus o rozbor (2. část)

Formát

Už svým vnějším vzhledem se kniha lehce vymaňuje od našich očekávání. Její formát je netradičně delší na šířku než na výšku. Uvnitř knihy zase Ware střídá všechny typy formátů políček, od zcela maličkých, zaměřujících se na malé detaily ( často na jediný předmět), po políčka přes celou stránku, taková většinou zachycují nějakou městskou vedutu (široký pohled na město). Dodržuje však v souladu s navozenou geometričností formu pravoúhlého čtyřúhelníku.

Ráz
Obraz, v těchto „čtyřúhelnících“, Warovi rozhodně neslouží jen k vyprávění děje, ale také k sdílení myšlenek nebo vytváření nálady. Ovšem při tom musím zdůraznit, že ve srovnání s například, zde na blogu zmiňovaným, románem Pod dekou, je důraz položen na sdělování myšlenek, spíše než na sdělování pocitů. V románu Pod dekou bylo vystižení určité nálady a pocitů hlavní devízou. Proti němu je Jimmy Corrigan podstatně racionálnější. Bylo-li Pod dekou psané a kreslené v duchu dionýsovského principu v umění, podléhá Jimmy Corrigan principu apollinskému.

Úhel pohledu
Většina děje je vyprávěna z pohledu dvou hlavních hrdinů (Jimmy Corrigena a jeho staršího jmenovce). Ware se zaměřuje na jejich vnímání. Tedy nejen na to, co se s nimi děje, ale i na jejich, úzkostí radosti a také sny a představy. Jimmy Corrigan je nám představen jako chlapec i muž ponořený do vlastního, občas velmi fantaskního, světa.

„Myšlenkové mapy“
Zvláštní kapitolou jsou pak, již výše zmíněné, „myšlenkové mapy“. Je-li většina děje vyprávěna z pohledu dvou hlavních hrdinů, pak tyto „myšlenkové mapy“ jsou výjimkou. Jsou malovány z pozice vševědoucího autora a sdělí nám i to, co postavy (sami o sobě) nevědí. A právě tyto „mapy“ jsou Warovým specifikem, řečí obrázků, kterou pokud ji přímo nevynalezl, pak ji alespoň dokázal zcela nově a tvořivě použít. I když právě ony patří k těm náročnějším místům v knize, vyplatí se je studovat, už proto, že se v nich čtenář dozvídá mnoho důležitých věcí, buď náznaků budoucího děje (např. hrozící blízkou smrt jedné z postav) nebo souvislosti, které by jinak zůstaly utajeny (např. překvapivý příbuzenský vztah).

Fábule
O tom, že se nebojí ani složitější struktury vyprávění, o tom svědčí také časté užívání retrospektiv. Od těch dlouhých, vyprávějících relativně samostatný příběh, po ty kraťoučké, které slouží jako obdoba filmového flashbacku. A podobně jako ve filmu může být retrospektiva jen zvuková či jen obrazová, i zde nabývají tyto krátké retrospektivy, podoby buď jen textové (úryvek předchozího rozhovoru) či jen obrazové (obrázek předmětu v minulosti viděného).

Celky a detaily
Když už jsem nastolila srovnání s filmem. Ve filmu stejně jako v komiksu má důležitost, to čemu se ve filmové vědě říká formát záběru (souvisí, ale není totožné z velikostí políčka). Ware používá všechny typy záběrů, od širokých pohledů na město, přes zamření na velikost lidských postav až po detaily. S oblibou se zaměřuje na detail, na jediný předmět, vytržený z kontextu ostatních předmětů, který tak nabývá, jak bylo už výše řečeno na specifickém významu.(např. fotografie rodiny, tričko s nápisem „Number1Dad“ = Nejlepší táta) Podobné věci je nejspíše možno vidět v celé řadě komiksů, ale zvláštností Wara je řazení podobných detailů za sebe ve funkci rozvitého flashbacku.. Čtenáři to umožňuje sledovat asociativní proces v mysli hlavního hrdiny.

Vztahy mezi políčky
Podle teorie Scotta McCloude existuje v komiksu pět až šest typů vztahů mezi dvěma sousedními políčky: 1.Moment to moment.( Z okamžiku na okamžik) 2. Action to Action. (Z jedné akce do druhé) 3. Subject to subject. (Ze subjektu na subjekt) 4. Scene to scene (Ze scény do scény) 5. Aspect to aspect (Z aspectu na aspect) 6. Non sequitur (Bez návaznosti). Tyto typy jsou pak v (západním) komiksu zastoupeny obvykle následovně: 65% z akce do akce, 20% ze subjektu na subjekt a 15% ze scény na scénu. Jen v japonské manze se častěji objevují i zbývající typy. (viz. článek Ivana Adamoviče, Živel č.21, s. 48-51). Sice jsem to nepočítala, ale mám odůvodněné podezření, že u Wiseho je zastoupení těchto vztahů mezi okénky odlišné. I zde je samozřejmě nejčetnějším spojením typ z akce do akce. Ale u Wiseho, s výjimkou typu šestého, najdeme všechny typy forem vztahů mezi dvěma políčky.

Moment to moment
Pomalé plynutí a vnímání času zdůrazňují časté pohledy na stromy, z nichž, z políčka na políčko, mizí pták či pohledy na ulici, z nichž postupně mizí auto. Na prvním auto přijíždí, na dalším se ztrácí, na dalším už vidíme jen kouř z výfuku a na posledním je ulice prázdná. V restauraci vystřídá obrázek stolu, plného zbytků jídla, pohled na stůl sklizený, připravený pro nové hosty.

Subject to subject
Wise rád skládá záběry různých částí ulice nebo místnosti a vytváří tak mozaiku dojmů, jímž působí na hlavního hrdinu určité místo či osoba. Například v ranní scéně to jsou plakát města Chicaga, balíček šunky, plátky šunky na talíři tvořící pozdrav „HI“, nápis „město jídla“, televize. Připomíná to těkavé zkoumání nového místa naším zrakem. Tyto detaily se pak často střídají z pohledy na celek (celou ulici či celý pokoj).

Aspect to aspect
Zachycení asociativního procesu myšlení - to je přímo úhelný kamen Jimmyho Corrigana. Proto spojení „Aspect to aspect“ mezi políčky patří zvláštní místo v tomto komiksu. Jako příklad mohu uvést například představy otce, jež si cestou ve letadle Corrigan vytváří. V políčcích řazených za sebou se nám předvádí přímo defilé nejrůznějších otců. Nebo opět ranní scéna z domu Jimmyho otce. Vidíme Corrigena napřed vstávat jako malého chlapce, který se budí u sebe doma a teprve pak jako dospělého na návštěvě u otce. Tyto záběry asociují typickou ranní dezorientaci, ono přirozeného očekávání, že se nacházím doma ve své posteli.

Závěr
Nezbývá než doufat, že vše , co jsem napsala vás od četby této knihy neodradilo, ale naopak. Překonejte proto první obtíže, které mohou čtení této knihy nastat a já věřím, že vás v závěru nezklame.

Autor textu: Belldandy

Jimmy Corrigan - pokus o rozbor (1. část)

„Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě“, to je trochu výstřední název pro grafický román. Ovšem stejně výstřední jako název je celé toto dílko. A to především pro svou formu. Je náročná na pozornost a žádá po čtenáři aktivní přístup ke „čtení“. A čtením tu samozřejmě myslíme (i) prohlížení obrázků. Nechat se odradit obtížností čtení by však byla chyba, protože z žádné jiné knihy se toho tolik a také tak názorně nedozvíte o možnostech vizuálního stripového umění.

Příběh:

Jimmy Corrigan je pomalu stárnoucí, do sebe uzavřený mládenec, který jen těžkopádně překonává svůj ostych z kontaktu s druhými lidmi. Jeho společenská nemotornost je možná způsobena tím, že byl v dětství vychováván pouze matkou a jeho největším mužským vzorem se stal za Supermana převlečený televizní herec a náhodný matčin milenec v jedné osobě.

Jednoho dne dostane Jimmy dopis, v němž se mu neznámý pisatel představuje jako jeho otec a zároveň ho zve na návštěvu do Chicaga. Od tohoto bodu se začíná odvíjet děj románu. Jimmy muži, který se nazývá jeho otcem, nedůvěřuje. Je to pro něj cizí člověk, jehož pohnutkám a způsobům nerozumí. Nechá se přemoci zbabělostí a připustí, aby se nová rodina vytratila z jeho života?

Paralelně k tomuto příběhu se někdy v minulosti, snad ke konci 19.století, začíná rozvíjet také příběh Jimmyho dědečka, rovněž pokřtěného Jimmy Corrigan. Tak jako byl současný Jimmy vychováván pouze matkou, byl Jimmy starší naopak vychován jen svým otcem. Avšak navíc v jeho vztahu s otcem postupně objevujeme cosi nepatřičného. Formálně sice udržují status normální rodiny, ve skutečnosti však mezi nimi vládne nedůvěra a nedostatek citu.

Dva příběhy se alternativně doplňují. V obou je rozvíjen motiv odcizení otce a syna, v každém z trochu jiného úhlu. Opouštějící otec a otec nalézající, obě tyto podoby otce jsou si vlastně podobné. A ukazuje se, že tatáž chyba se opakuje v dalších generacích. Protože, kdo nezažil otcovskou lásku, neumí ji později sám dát.

V poslední třetině knihy se přesouváme opět do současnosti a důraz se přesouvá ze zkoumání vztahu Jimmyho a jeho otce na vztah Jimmyho a jeho nevlastní sestry. Rozpaky mezi nimi jsou způsobeny oboustranným pocitem vlastní nepatřičnosti. Oba mají obavy, že jen ten druhý má právo cítit se pravým dítětem.

Přes možnou patetičnost mých slov, se příběh Jimmyho Corrigana vyznačuje realistickou až průzračnou jednoduchostí. Celý děj působí jako vystřižený z nějakého amerického nezávislého filmu, který se tak často a rád zaměřuje na zkoumání vztahů v rodině i mimo ni.

Styl kresby:

Teď si na sebe vezmu nelehký úkol, vylíčit slovy viděnou skutečnost. Jak popsat styl kreseb Charlese Ware? Nechci se utéci k frázi, že je jeho kresba jednoduchá. Tak tomu není. Je však silně stylizovaná, řekla bych až geometrická. Jakoby F.C. Ware vytvářel své obrázky za pomoci pravítka a křivítka.

Používá nezvykle silnou, stejnoměrnou černou linku, jíž ohraničuje jak jednotlivá okénka, tak předměty a postavy v nich umístěné. Vybarvení je rovněž prosté. Většina ohraničených ploch je vybarvena jednolitě. Vypadá to jakoby vybarvení vznikalo na počítači za použití funkce plechovka z programu Malování.

To, co jsem tu tak složitě popsala slovy, vypadá ve skutečnosti velmi jednoduše. A výsledný styl je velmi charakteristický, snadno a rychle rozpoznatelný.

Ve mně Werovy kresby neustále vyvolávaly silný pocit deja vu. Marně jsem si ovšem snažila vzpomenout, co mi to vlastně připomínají. Jen jsem měla neurčitý pocit, že jde o cosi z dětství. Nakonec jsem dospěla k názoru, že mi připomínají soubor dojmů z různých ilustrací přehledných dětských encyklopedií. Tento pocit, dětské naivity, posiluje přítomnost všelikých papírových skládaček a vystřihovánek mezi jednotlivými kapitolami. Rovněž různé položertovné ironické texty, jimiž je opatřen obal knížky a vnitřní strany desek, navozují dojem oné hravé encyklopedičnosti.

Inspirací pro svůj způsob malování našel Ware zřejmě v piktogramech a různých technických nákresech. Zejména kresby zachycují architektonické stavby jsou technicky velmi přesné a realistické – často se vztahují ke konkrétním budovám v Chicagu.

Inspirace piktogramy lze pro změnu spatřovat v políčcích,v níž se zaměřuje na jednotlivé předměty, s oblibou znázorňuje značky nebo informační cedule. Inspirace technickými nákresy je zase nejzřejmější v obrázcích, kterým pro nedostatek jiné terminologie říkám „myšlenkové mapy“. Mám na mysli ty stránky románu, během nichž se děj přeruší a za pomoci obrázků je čtenářům sdělována nějaká informace s dějem související.Tyto „mapy“ jsou malovány podobným způsobem jako návody k domácím spotřebičům, návody na sestavení nábytku nebo „návody k dámským vložkám“. (Ty posledně jmenované autor sám v textu na vnitřní straně desek zmiňuje.)

Způsob vyprávění:

Chris Ware své dílo na obálce knihy v žertu označil za „experiment, co ještě čtenář vydrží, zakamuflovaný jako vesele barevný kreslený román, v němž mrňavé obrázky zdánlivě ožívají, tančí, zpívají a pláčou.“

Tato charakteristika je v podstatě pravdivá. Pokud bych ale chtěla být přesnější, řekla bych, že Jimmy Corrigan je experiment, co vše může být sděleno vizuálním jazykem. Ware rozvíjí prostředky obrazové lingvistiky, což je termín, který sám používá, opět na vnitřní straně desek knihy. Ware je ve srovnání s jinými komiksovými kreslíři či scénáristy podstatně vynalézavější a nápaditější, proto se nemohl spokojit s použitím již existujících způsobů vyjádření.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTÍ TÝDEN

Autor textu: Belldandy

O Willu Eisnerovi v Respektu

Otec grafického románu si už brzy odbude premiéru v češtině. O jeho pozdním románu Žid Fagin píšeme v aktuálním čísle časopisu Respekt. (Celý článek je zatím na webu zde, ale jen pro předplatitele, po nějaké době ho přetiskneme zde). Vydavatelství Netopejr chystá knihu zhruba na konec léta či podzim. Zatím se o ní zmiňuje zde.

O Saccovi v Hype

Komiks z frontové linie

Po silnici kdesi v Iracké poušti se řítí americká vojenská kolona. Na obzoru se najednou objeví ošuntělé auto. Voják za kulometem prvního Humvee znervózní. Sebevražední radikálové v posledních dnech na tomto místě už několikrát zaútočili. Gestem ruky rychle řidiči naznačuje, aby své vozidlo zastavil za krajnicí a nechal kolonu projet. Žádná reakce. Rutinními pohyby připraví zbraň ke střelbě a gesto opakuje. Blížící se osobák najednou prudce odbočí ze silnice a zastaví v prašném mraku několik desítek metrů v poušti. Střih. Záběr na třesoucího se a rozzuřeného řidiče. Na zadním sedadle sedí jeho vyděšená žena a tři děti. Kolona rychle mizí za obzorem a míjí několik vyhořelých autovraků. Scéna jako z akčního filmu. Na plátně ji ale neuvidíte. Je to totiž stránka z komiksu amerického tvůrce Joe Sacca pro britský deník The Guardian. Muž, díky kterému vznikla speciální škatulka komiksový novinář se s oblibou vypravuje k frontovým liniím dnešních válečných konfliktů, aby pak mohl vyprávěl příběhy obyčejných lidí, kteří zažívají válku na vlastní kůži. Jeho slavné komiksové knihy Goražde a Palestina, které vznikly ve válečných zónách jsou připravené v českém překladu. Od časů, kdy do boje na stránkách kreslených příběhů vyráželi nezranitelní superhrdinové uteklo už hodně vody, dnešní komiks, nebo chcete-li grafický román dokáže vyprávět o válce mnohem realističtěji a určitě působivěji.

...pokračování v aktuálním čísle magazínu Hype (a po nějakém čase snad i tady).

btw. Safe Area Goražde by snad už brzy měla vyjít v českém překladu v BB Art.

O komiksu v Labyrintu

Milovníci avantgardních komiksu, potažmo grafického románu, by si neměli nechat ujít čerstvé číslo přední kulturní revue Labyrint. Pravidelná sekce věnovaná komiksu je tentokrát obzvláště hutná a zajímavá. Najdete tu proklatě avantgardní výtvarné projekty Vladimíra 518, Mariany Dvořákové s Martinem Kubátem a Radka Brousila, kratičký komiks anonymního autora s krycím jménem Youry, článek o DIY komiksu (umělecké kutilství, díky němuž se autoři vyhnou ustáleným strukturám, je ústředním tématem celého čísla).

V poučném průřezovém článku Tomáše Hibiho Matejíčka Komiks jako moderní medium, najdete mnoho zajímavých informací. Dvojrecenze Jakuba Sedláčka si mimo jiného všímá také dvou oblíbenců Invisible Frame, totiž Joea Sacca a Marjane Satrapiové. Na závěr, last but not least, přičinil Jiří Grus, tato nová hvězda českého autorského komiksu, své dílko (či ukázku z chystaného díla) s pražským hrdinou Volemanem.

-rip-

Komiksové bubliny kolem Marcela Prousta_ Čast druhá

Zálibu v literárních adaptacích projevuje dlouhodobě také další významný francouzský autor, Jacques Tardi, ale jeho oblíbenci jsou spíš soudobí autoři, jako je Jean Vautrin (Tardi nakreslil adaptaci jeho románu o Pařížské komuně, Le Cri du Peuple), Didier Daenincks nebo Daniel Pennac. A nevyhýbá se ani autorům žánrovým, jako je Léo Mallet, detektivkář u nás ne až tak známý, ale ve Francii skoro tak slavný jako Simenon, a jeho detektiv Nestor Burma.

Francouzi se však nedrží jen domácích či starověkých autorů. Patrick Mallet ulahodil mé zálibě v gotickém románu a loni (2006) vydal grafickou adaptaci orientálně-strašidelné fresky Williama Bedforda Vathek. Zatímco černobílé komiksy lákávají jásavě barevnými obálkami, tohle dílko má goticky děsivou, narudle černou obálku, ale vevnitř je kypivě, orientálně barevné. Mallet se sice z valné části drží předlohy, ale zapracoval do svého díla i motivy z velikána fantasy, Clarka Ashtona Smithe, který Bedfordovu knihu miloval a který k ní napsal pokračování.

Mezi význačnými osobnostmi grafického románu anglofonního světa, které mají na kontě povedené literární adaptace, jasně svítí jméno Philip Craiga Russella. Literární předlohy se jeho dílem táhnou od počátků, kdy vytvořil parafrázi Wellsovy Války světů, zasazenou do budoucnosti, až po současnost, kdy na svých oficiálních stránkách hlásí vznikající grafickou verzi románu Koralina od Neila Gaimana.

Russell samozřejmě také setrvale a úspěšně působí v komiksovém hlavním proudu a tvoří ledaco od Batmana přes X-meny po Sandmana. Ale vytvářel i adaptace děl Michaela Moorcocka (musíte mi jako scifistovi odpustit tu drzost, že cpu autora SF mezi klasiky), především jeho fantasy série o Elrikovi z Melniboné. Opravdu exotickou zvláštností jsou jeho barvité grafické verze světových oper a slavných písní, od Kouzelné flétny přes Pélea a Mélisandu až po Salomé. Russel převyprávěl i knihy kiplingovské (Kniha džunglí) a wildeovské (překrásné verze už tak dost překrásných Pohádek Oscara Wilda). Kromě toho vytvořil adaptace Bradburyho povídek (Zlatá jablka slunce), něco podle Cliva Barkera či Cestu na měsíc Cyrana de Bergerac. Russellovým „magnum opus“ však zřejmě je oslnivý germánský, wagnerovský cyklus, který vyšel ve dvousvazkové edici (Prsten Niebelungů 1: Rýnské zlato, Valkýra; Prsten Niebelungů 2: Siegfried, Soumrak bohů).

Philip Craig Russel, Prsten Niebelungů

Teď si odskočíme do Latinské Ameriky. Literárními adaptacemi nešetřil Alberto Breccia, významný argentinský (i když v Uruguayi narozený) autor komiksů (1919 – 1993). Kreslil podle Poea, Lovecrafta, ale i podle jihoamerických rodáků: Ernesta Sábata a především podle básníka Juana Sasturaina: jeho kniha Perramus je i v Brecciově obrazovém podání mistrovsky krutou satirou na jihoamerické diktátorské režimy.

Alberto Breccia, Juan Sasturain, Perramus

Za „nevynechatelnou“ v tomto oboru považuji celou produkci edice Graphic Classics malého wisconsinského nakladatelství Eureka Productions (jež také vydává báječně praštěný literární časopis Rosebud ). Je pravda, že tato edice se zaměřuje spíše na klasiky žánrové literatury než na klasiky an sich, ale přehled kreslířů i scénáristů, kteří tu přispívají, je nepřehlédnutelný. Najdete tu díla skutečných komiksových klasiků, jako je Richard Corben nebo Robert Crumb, předmluvami přispěli i významní soudobí autoři SF a hororu Clive Barker a Joe Lansdale. Zatím, pokud vím, v edici vyšlo třináct svazků plus dva žánrové sborníky; druhá, doplněná vydání, mívají kolem 140 stran a jedná se většinou o několik povídek či kratších prací od dotyčného autora, v provedení různých kreslířů. Zatím takto vyšly grafické sborníky děl H. P. Lovecrafta, E. A Poea, A. C. Doyla. H. G. Wellse, Jacka Londona (s neodolatelnou SF obálkou k jeho povídce The Red One!) Ambrose Bierce, Brama Stokera, Marka Twaina, R. L. Stevensona, O’Henryho a Rafaela Sabatiniho. Ve zmíněných žánrových sbornících (Horror Classics a Adventure Classics) pak najdeme přehršel dalších autorů od Honoré de Balzaka přes Sakiho a Zane Greye až po Saxe Rohmera. Graphic Classic se mi jeví být ukrutně dobře a s láskou dělanou ediční řadou. Kruci, nenašel by se český vydavatel?

Dalo by se pokračovat, ale uzavřemež. Za prvé: literárních adaptací v grafickém románu jest mnoho. Za druhé: v relaci k celku literatury jich přesto je maliličko a jsou nesoustavně rozptýlené (jak se pěkně říká anglicky, „few and far between“). Jak taky jinak, když médium existující pár desetiletí dohání agendu média, které existuje pár tisíciletí. Dá se tudíž předpokládat, že se ještě dočkáme věcí netušených.

Richard Podaný

Douška:

Zkrátka a dobře, je z čeho vybírat… ale ne u nás. Nicméně se těším, kdy vyjde grafický román podle Babičky Boženy Němcové. Vím jen o jednom autorovi, který ve výtvarné podobě určitě nevyjde, protože vrána vráně a výtvarník výtvarníkovi oči nevyklove, a to je Josef Váchal. Ale zato by pěkně šel Jirásek: neumíte někdo kreslit husity?

Festival v Angoulême rozdával ceny

Ve francouzském Angouleme skončil v neděli nejdůležitější komiksový festival na evropském kontinentě (wiki). Poslední den se udělovaly prestižní ceny za grafický román (respektive Bande Dessinée). Porota vybírala výhradně z knih , které vyšly vloni ve francouzštině. Hlavní cenu dostala vůbec poprvé manga, konkrétně Non Non Ba od Shigeru Mizukiho. Desetistránkovou ukázku z knihy si můžete prohlédnout zde (formát pdf, ve francouzštině). Podobně jako zatím slavnější Mizukiho román Gegege no Kitarou je o vztahu lidí a japonských přírodních duchů (yokai). Mezi pěticí "doporučených" na společném druhém místě je i jediný americký grafický román - Black Hole Charlese Burnese. Cenu za celoživotní dílo získal argentínský autor José Muñoz. Obaly oceněných děl najdete zde, kompletní seznam vítězů zde.

Komiksové bubliny kolem Marcela Prousta - První část

Literární adaptace v grafickém románu

Grafický román je Otesánek-debutant, který se nenažraně rozhlíží, co by ještě zhltl. A protože s tím začal poměrně nedávno, a ještě více proto, že to není žádný pouhý žánr, natož „vlna“ či hnutí čí móda, ale svébytné médium, možnosti se před ním otevírají nedozírné. Už okusil povídky i románu, autobiografie, žurnalismu či cestopisu. Na co ten hladolet upře svá nenasytná očka příště, těžko se dohadovat: na historický román? Na eseje? Na příručky pro kutily?

Je ovšem jedna oblast, kterou náš kuliferda začal propátrávat velmi záhy a s chutí - adaptace literárních předloh, především těch klasických, ale nejen jich. Vedl ho k tomu souběh několika důvodů; kromě už zmíněného přirozeného rozpínání do všech možných stran také směr, kterým se ubírala expanze tatíka komiksu: od totálního škváru přes lepší vzorky triviálních žánrů až k literárnímu mainstreamu. Snad hlavním, ač poněkud prozaickým, důvodem nejspíš ale bylo, že komiks a grafický román, stejně jako film a televize, trpí ne vždy dostatečně uspokojovanou poptávkou po špičkových scénáristech.

Nakolik si vzpomínám (ale bezpochyby budu ruče komiksovými znalci opraven), v češtině existují pouze dvě adaptace literární klasiky, a to je z domácích luhů a hájů Erbenova Kytice, nedávno vydaná péčí nakladatelství Garamond, a z překladů jen kniha Petera Kupera podle Kafkovy Proměny, která vyšla v nakladatelství Netopejr.

Američan Peter Kuper (1958), stálý přispěvatel časopisu MAD, má na svém kontě kromě Proměny také další kafkovskou knížku s názvem Give It Up!, která shrnuje devět Kafkových kratších povídek. Rovněž vytvořil komiks podle románu Uptona Sinclaira Džungle. Pro tento dělnický román asi budete muset do knihovny či antikvariátu. Aspoň já o novém vydání nevím. Kuper se zdá vyznačovat onou západní salonní levicovou angažovaností, nad kterou my tady západně od souostroví Gulag jen krčíme rameny.

Když jsme ale u Kafkova Procesu, existuje i další, francouzská verze, jejímiž autory je duo Clod/Céka (kreslíř/scenárista). Jejich zpracování je přeci jen o poznání „přístupnější“ a přímočařejší než Kuperovo, a navíc je barevné. Céka se jmenuje Erick Lasnel a Clod zase Claude Voirriot a více se o nich i jejich dle dozvíte na stránkách http://leproces.free.fr/.

Ve Francii také vzniklo snad nejdrzejší a nejctižádostivější dílo tohoto ražení - grafická adaptace Hledání ztraceného času od Marcela Prousta. Jejím autorem je Stéphane Heuet, který se narodil roku 1957 v Brestu a sedm let pracoval jako námořník na lodích v Indickém oceáně (ostatně abychom od tématu adaptací literatury nechodili daleko, později také ilustroval životopisnou knihu Gonzagua Saint-Brise Po stopách Julese Vernea). Protože je také výtvarník, napadlo ho také odvážit se nemyslitelného: stvořit komiksovou verzi Proustova veledíla. Začal albem Combray v roce 1998 (do kabaly dílů a poddílů Hledání a jeho kreslené verze, případně jejich následných souhrnných vydání v kartonových krabičkách radši nezabíhejme) a zřejmě mu ještě tahle zábava nějakou dobu vydrží, protože zatím je, pokud se nepletu, ve dvou sedminách Proustovy předlohy.

Šokující ovšem je, že Heuetovo podání se dočkalo nejen příznivého ohlasu (samozřejmě též z menší části i pár vybraně jedovatých slin), ale také nemalého komerčního úspěchu! Račte se podívat, kde všude tato série, rozvržená prý na celkem sedmnáct alb, už vychází: USA, Brazílie, Nizozemsko, Chorvatsko, Itálie, Korea, Tchajwan, Čína, Španělsko, Mexiko, o všech frankofonních zemích nemluvě. Heuetovi příznivci si především libují, že dokázal nenásilně zhutnit desítky či stovky stran originálu do několika obrazově silných stran, a především že se mu povedlo vyzvednout komickou stránku Proustovy předlohy (a je tam, abyste věděli!).

Francouzští kreslíři se však nedrží jen moderní literatury; občas se zatoulají i hodně daleko proti proudu literárního času. V tomto ohledu vynikají především dvě adaptace témat z antického starověku. Tou první a už poměrně starší (z poloviny 80. let) je dvousvazkový Ulysse (tedy Odysseus) autorské dvojice Jacques Lob (vlastním jménem Loeb; zde scénář, jinak ovšem také kreslíř, zesnulý 1990) a Georges Pichard (kresba, autor zemřel roku 2003). Souborné vydání obou dílů má 120 stran a černobílá kresba je na svou dobu velice působivá. Odysseus také působí jako svého druhu rarita v díle Georgese Picharda, význačného představitele komiksu erotického (Rudá komtesa či Blanche Épiphanie), neboť je to jedno z mála jeho děl, kde na řadě dvojstran neuvidíte ani jeden sekundární pohlavní znak. Na ty se naopak můžete dosyta vynadívat v jiných Pichardových literárních adaptacích, v Germinalu podle Emila Zoly a v Les Exploits d’un Don Juan (předloha vyšla česky jako Hrdinské činy mladého donchuána) od Guillauma Apollinaira. Nemluvě o jeho ňadry i pozadími překypujícím podání Mnišky (La Réligieuse) od Denise Diderota.

Ale vraťme se do antického starověku: Peplum, řecky peplon, je starověký svrchní oděv. Péplum, ve francouzském přepisu, je grafický román autora jménem Blutch, který vychází námětově z Petroniova Satyrikonu. Blutch je ročník 1967 a vlastním jménem se zove Christian Hincker, Protože Satyrikon sám je série dochovaných fragmentů, Péplum je nevyhnutelně inspirováno jen některými motivy z něj, především pasáží o nemožné lásce jistého Římana k ženě uvězněné v ledu. Blutchova expresivní černobílá kresba je velice emotivní a dělá z tohoto alba z roku 1997 (reed. 2004) jeden z klenotů moderního francouzského komiksu.

Richard Podaný

V druhé části textu se spolu s Richardem Podaným podíváme, co baví z literární klasiky Jacquese Tardiho a znovu zabrousíme do světa anglofonního komiksu a produkce edice Graphic Classics. Těšiť se na ni můžete příští týden.

Paul Gravett na Resonance FM

Propagátor graphických novel a autor teoretických knih o komiksovém žánru poskytl rozhovor londýnskému rádiu Resonance FM. Povídání rozdělené do dvou dílů si můžete poslechnout zde a zde.

Komiksový žurnalismus

Je rok 1995. V lobby sarajevského hotelu Holiday Inn sedí osamocený muž. Dříve vydělával i několik stovek marek denně. Ale válka v Bosně skončila a s ní i jeho výnosný job. Byl průvodcem novinářů. A i když nad pravdivostí jeho historek visí spousty otazníků, jeho příběh se k nám nakonec dostal. Právě ve chvíli, kdy Neven kouří poslední cigaretu totiž prochází kolem něj americký novinář a tvůrce komiksů Joe Sacco. Kvůli němu se také o Nevenovi, životě v obleženém Sarajevu a zákulisí práce novinářů v bojové zóně dozvíme spoustu zajímavých informací. Ty se díky své silné grafické vizualitě vryjí do paměti mnohem lépe než stále se opakující reportážní záběry zpravodajských štábů. Vítejte v rychle se rozvíjejícím světě komiksového žurnalismu.

Pro Sacca nebyla návštěva Sarajeva první cestou do válečné zóny. Na vlastní kůži zažil první válku v zálivu a na počátku devadesátých let byl i v Palestině (Palestine (2001)). Ze své cesty do Bosny nakonec vytěžil tři knihy. Safe Area Goražde (2000) vypráví příběhy Muslimů uvězněných v jedné z Bosenských enkláv. War's End (2005) je souborem dvou povídek. V jedné z nich vykreslil Sacco své setkání s Radovanem Karadžičem, nejhledanějším srbským válečným zločincem. The Fixer (2003) je o světě Nevana a obleženého Sarajeva. Přestože je Sacco vystudovaný novinář, přísnou objektivitu od něj určitě nečekejte. On sám je totiž jedním z hrdinů svých komiksů. Jeho knihy popisuji téměř intimní putování autora po místech a osudech lidí, které potkává. Popis válečných událostí tak střídají jeho pocity z hotelu, ve kterém spal nebo problémy, na které narazí každý cestovatel. Navazuje tak na tradici "nového žurnalismu" propagovaného Trumanem Capotem nebo Hunterem S. Thompsonem. Sílu jeho příběhům navíc dodává i grafický jazyk, se kterým pracuje. Čtenáře úspěšně nutí domýšlet své obrázky. Jeho jednoduchá stylizace sama sebe v kontrastu s propracovaným okolím zase nechává velký prostor k sebeidentifikaci.

Sacco je v současnosti určitě jedním z nejvýznamnějších představitelů komiksového žurnalismu. Pro americký magazín Details v roce 1998 pokrýval soudní proces s bosenskými válečnými zločinci, britský deník Guardian ho zase znovu vyslal do Iráku, aby tam popsal život amerických jednotek i běžných Iráčanů. Přinejmenším v anglosaském světě jsou totiž komiksové stripy běžnou součástí novin a jejich šéfredaktoři si všimli, že se toto medium výborně hodí k vyprávění příběhů. Oregonský deník The Oregonian má například pravidelný komiksový sloupek. Art Spiegelman (autor Pulitzerovou cenou ověnčeného Mause) pro slavný magazín The New Yorker popisoval události na klíčovém sněmu amerických republikánů v roce 2004. Portlandský týdeník Willamette Week využívá komiksového formátu při zveřejňování recenzí a rozhovorů s hudebními skupinami.

Komiksový žurnalismus pracuje s celou škálou přístupů a stylů. Dobře je to vidět například v knize Brought to Light (1989). Zatímco v její první části naleznete přímočaré realistické kresby a jednoduchý jazyk, kterým je na základě svědeckých výpovědí vykreslen bombový útok na tiskovou konferenci v Nikaragujské La Pence v roce 1984. Druhá půlka knihy, pod kterou jsou podepsaní komiksoví inovátoři Alan Moore a Bill Sienkiewicz, je bajkou-historii CIA (obviněné z výše zmíněného útoku), reprezentované opilým orlem, americkým symbolem, hrajícím krvavé šachy. Spiegelman se zase ve své nejnovější knize In the Shadow of No Towers snaží symbolickou formou zachytit své trauma z 11. září 2001 a deziluzi z americké zahraniční politiky.

Jednoznačně nejsilnějším tématem komiksového žurnalismu současnosti je ale válka. Zatímco před šedesáti lety byl komiks využíván převážně k propagandě, do boje s nacismem se tehdy vydal například i Superman, v současnosti se toto medium naopak snaží najít jiný pohled a být v opozici vůči zaběhnutému zpravodajství. Na podzim 2001 se strávil dva a půl týdne v bombardovaném Afganistanu kontroverzní americký tvůrce Ted Rall. Z jeho grafickém deníku To Afganistan and Back (2002) čiší blízkost smrti, kterou prožil na vlastní kůži a velká dávka cynismu, kterou viděl na straně vojáků i médií. Frankofonní kanaďan Guy Delisle ve dvou svých knihách (Shenzhen (2000), Pyongyang (2003) popsal své zážitky z pracovních cest po nejtajemnější totalitní zemi světa - Severní Koreii. Všímá si například toho, že na ulicích severokorejského hlavní města nepotkal žádné lidi s postižením. Od svých oficiálních průvodců se mu dostává ale jen propagandistické odpovědi o dokonalosti korejského lidu.

Aleksandar Zograf, Regards From Serbia

Někteří tvůrci se ale ocitnou uprostřed konfliktů ne úplně z vlastní vůle. Zatímco v roce 1999 bombardovala letadla NATO Srbsko, aby zastavila genocidu Albánců v Kosovu, v městečku Pančevo své každodenní zážitky zaznamenával Aleksandar Zograf. Svůj komiksový příběh mísící reálné zážitky z nálety sužovaného města se svými fantaskními představami původně posílal přátelům v zahraničí emailem. Jeho sbírka Regards From Serbia by měla tento rok vyjít v anglickém překladu. Podobně se při loňských izraelských náletech na Beirut postupoval i libanonský umělec Mazen Kerbaj. Na svém blogu pravidelně zveřejňoval své expresionistické kresby, ve kterých výtvarně zpracoval své pocity a zážitky z bombardovaného města. Kdyby se tyto listy složily dohromady vznikl by tak svérázný grafický válečný deník. Renomovaný americký komiksový umělec Joe Kubert zase graficky zpracoval faxy, které dostával od svého přítele s obleženého Sarajeva. Fax from Sarajevo (1996) v komiksově konzervativní formě čtenářům zprostředkoval dva a půl roku autentického života jedné rodiny ve zničeném městě a její snahu uprchnout do bezpečí.

Žánr komiksového (někde grafického) žurnalismu je ale stálé ve svém počátku. Autoři i vydavatelé pořéd hledají jeho hranice a možnosti. Počátek 21. století mu ale zatím svědčí. Velká media totiž ustupují od deklarované objektivity a vyhovuje jim subjektivní pohled tvůrců grafických příběhů. Komiks navíc dokáže vtáhnout čtenáře do děje více než tištěný text nebo několika minutové televizní zpravodajství. České publikum si to bude moci vyzkoušet letos na podzim, kdy v nakladatelství BBart vyjde Saccova Safe Area Goražde.

Doporučená další četba:

Knihy:

Joe Sacco, Safe Area Goražde (2000), Palestine (2001), The Fixer (2003), War's End (2005)

Joe Kubert, Fax from Sarajevo (1996)

Aleksandar Zograf, Regards From Serbia (2007)

Ted Rall, To Afganistan and Back (2002)

Guy Delisle, Pyongyang (2003)

Alan Moore a Bill Sienkiewicz, Brought to Light (1989)

Články:

Kristian Williams, The Case for Comics Journalism, IN: Columbia Journalism Report 2/2005

Craig Thompson vytvořil obal desky skupiny Menomena

Autor grafických románů Craig Thompson namaloval obal k nové desce rockové skupiny Menomena. Ta pochází stejně jako on z Portlandu v Oregonu. Album se bude jmenovat Friend & Foe a vychází 23. ledna, obal si můžete ve větších detailech prohlédnout zde.