Dospívání v říši zla

V češtině vychází komiks Persepolis o Chomejního Iránu

Na konci listopadu u nás nakladatelství BB/art vydalo první díl komiksu Persepolis od Iránky Marjany Satrapi. Autorka ve svém autobiografickém románu načrtává střídmou černobílou kresbou příběh svého dětství a puberty, který si prožila v iránském Teheránu během čtyř zlomových let: od Islámské revoluce v roce 1979 po první roky války s Irákem. Satrapi nám dává nahlédnout do osudů obyčejných lidí v jednom z nejtvrdších totalitních režimů konce 20. století a na jejich příkladu ukazuje, že zlomové události se svým aktérům často jeví poněkud jinak, než jak nás o tom učí historie. Zvlášť když jsou viděny optikou desetileté dívky.

Hlavně mi přivezte Kim Wilde

Román zachycuje hrdinčino tápání a zmatek během dospívání, kdy je každý den konfrontována s absurditami života v totalitě. Například s vytrháváním fotografií nepohodlných státníků ze školních učebnic, což čtenářům jistě připomene obdobné metody přepisování historie běžné v komunistickém Československu. Rodina hlavní hrdinky patřila za předchozí Šáhovy monarchistické vlády k privilegované vrstvě, po převratu si náhle musí začít rychle zvykat na život v zemi, kterou řídí skupina náboženských fanatiků vedená Chomejním. Sekularizovaná společnost se mění v rigidní muslimskou a spolu s tím se proměňuje i malá Marjane: její naivní dětské představy se prolínají s krutě reálným světem rodičů, od kterého se snaží si udržet myšlenkovou nezávislost.

Čtyři neklidné roky mezi revolucí a autorčiným odjezdem do Evropy před začínající válkou Satrapi oživuje střípky vzpomínek, které se obvykle soustředí na jedinou konkrétní věc - šátek, kterým si musí ve škole zakrývat hlavu, první cigareta, první láska, ale také zatýkání příbuzných nebo oddělené vyučování dívek a chlapců. O historických událostech, jakým bylo úmyslné zapálení kina Rex, v němž zemřely více než čtyři stovky lidí a které se stalo jednou z rozbušek revoluce, se dozvídáme jen jakoby mimochodem. Pro desetiletou Marjane je totiž důležitější, jestli jí rodiče z výletu do Turecka přivezou kazety se zpěvačkou Kim Wilde a odznáčky kapely Iron Maiden. Časté zatýkání a veřejné popravy, se kterými se musela Marjane v Teheránu nutně potkávat, se zprvu odrážejí jen jako citace v jejích dětských hrách, a Marx a Bůh jsou pro ni pohádkové postavy, s nimiž rozpráví před spaním. Jenže ve čtrnácti už nepřemýšlíte tak jako v deseti a hlavně se k vám mocní přestávají chovat jako k dítěti: stíny velkých ideálů a mučedníci svatých válek brzy vtrhnou naplno i do jejího života.

Od Hirošimy po Sarajevo

Persepolis začal vycházet ve Francii, autorčině nové domovině, před šesti lety. Z francouzštiny byl přeložen do celé řady jazyků a Satrapi za něj získala několik literárních cen. Své čtenáře přitom neuchvacuje bombasticky pojatou kresbou s vytříbenými detaily. Naopak: její strohá černá linka připomíná linoryt a celkový styl působí tak naivně, jako by ho skutečně vytvořilo nějaké dítě. A právě v tom spočívá hlavní půvab knihy. Autorčin silný příběh je totiž mnohem působivější, když od něj kresby neodvádějí pozornost, navíc složité a závažné téma novodobé historie Iránu takto dostává zcela neotřelý tón.

Satrapinin rukopis ovlivnilo především setkání s populárním francouzským komiksovým malířem Davidem B., autorem románu Padoucnice (česky 2002). Od něj se naučila, že jednou z hlavních předností grafického románu je právě osobní příběh podaný osobitým stylem.

Komiks byl velmi dlouhou dobu považován za dětské médium, od poloviny 20. století však jeho autory začala přitahovat vážná společenská témata. Aby se odlišili od zavedeného komiksového průmyslu, začali svým dílům říkat grafické romány. V mnoha ohledech přelomovým počinem tohoto žánru se v druhé polovině sedmdesátých let stala románová řada Hadashi No Gen (Bosý Gen). V přímočaře jednoduchém stylu japonské mangy se v něm Keiji Nakazawa očima svého hrdiny Gena vyrovnává s hrůzostrašnými zážitky z konce druhé světové války a atomového výbuchu v Hirošimě. Anglické vydání této knihy výrazně ovlivnilo i Arta Spiegelmana, autora kultovního díla Maus: příběh očitého svědka (česky 1997). Spiegelman v něm popisuje boj svého otce, polského žida, o přežití během druhé světové války. Veterán nezávislého komiksu zvolil pro příslušníky jednotlivých národů originální zobrazení (Židé jsou prezentováni jako myši, Němci jako kočky a Poláci jako prasata), což mu pomohlo emotivně silný příběh holocaustu přesunout do téměř archetypální roviny. Spiegelman dostal za Maus jako vůbec první a zatím jediný autor grafického románu v roce 1992 největší americké literární ocenění, Pulitzerovu cenu.

Hledáčku autorů grafických románů dokonce neunikla ani bolševická Praha padesátých let. Italský komiksový malíř Vittorio Giardino vytvořil ve své trilogii Jonas Fink: L'infanzia, L'adolescenza a Tavole fouri testo z roku 1991 postavu dospívajícího židovského mladíka Jonáše Finka. Jeho otec je poslán za odpor proti komunistickému režimu do pracovního tábora. Jonáš a jeho matka jsou pak vystaveni tlaku tajné policie i glajchšaltující se společnosti.

Komiksová literatura se nevyhýbá ani současným konfliktům. Průkopníkem nového žánru nazvaného komiksový žurnalismus je americký novinář Joe Sacco. Proslavila ho především kniha Palestine, ve které zachytil své zážitky z návštěvy Západního břehu a Gazy na počátku devadesátých let minulého století. Netradiční médium mu umožnilo vyprávět osudy obyčejných lidí s velkou mírou autenticity a zároveň se poněkud distancovat od ostatních novinářů, kteří při svých rychlých návštěvách hledají co možná nejchytlavější příběhy, ale každodenní život uprostřed konfliktů jim kvůli těmto „sólokaprům“ často uniká. BB/art má na jaro příštího roku v edičním plánu zařazenu Saccovu další důležitou knihu Safe Area Goražde, která vznikla jako reflexe jeho návštěvy bývalé Jugoslávie během občanské války.

O něco později by se pak měl na pultech našich knihkupectví objevit i druhý díl románu Persepolis. V něm je Marjane během iránsko-irácké války poslána svojí rodinou do bezpečí k příbuzným do Vídně. Místo svobody a bezpečnosti je však v Rakousku 80. let vystavena nástrahám konzumní společnosti a ještě více se v ní prohlubuje pocit ztracenosti mezi kulturami a tradicemi. Marjane Satrapi dnes z Francie příležitostně přispívá kreslenými komentáři do New York Times a dokončuje animovanou verzi Persepolis. Její premiéra je plánována na příští filmový festival v Cannes.

Karel Veselý, David Grossmann

Marjane Satrapi: Persepolis, BB/art, 160 stran. překlad: Richard Podaný

Text vyšel v týdeníku Respekt 48/2006, redakční úpravy Jan H. Vitvar.

Mladý pan Thompson mezi dvěma opusy

Craig Thompson krapet převrátil svět komiksu naruby. Přitom tak učinil prostředky velice prostými (neříká se ale, že geniální nápady bývají právě takové?). Napsal a hlavně nakreslil grafický román Pod dekou (Blankets), který není ničím víc (ale především ničím míň) než vylíčením jeho dětství. A autobiografický komiks, což je slovní spojení, jež by ještě nedávno bylo naprosto nemyslitelné, se vydal na vítězné tažení komiksovým světem. Než to někdo namítne: samozřejmě že Craig Thompson autobiografický komiks ani nevymyslel, ani první nepublikoval. Vždyť například další slavné dílo tohoto ražení, Persepolis Marjane Satrapiové, vyšlo o dva až čtyři roky (jak který díl) dříve. Ale není nic neobvyklého, že slávu průkopníka shrábne nikoli ten první, ale ten, kdo dotyčný nápad zrealizuje v krystalicky nejčistější podobě a nalézá se při tom v pravou dobu na pravém místě.

Ať tak či onak, Thompson svým dílem jednoduše ohromil. Dal komiksu, obtěžkanému historicky danou zátěží vzniklou tím, že si prodíral cestu ztěžka z těch nejnižších pater ne-umění, dárky nevídané: prostotu, upřímnost, obyčejné lidské city, obyčejné věci, jaké literatura má od prvopočátku (třeba, jakkoli to zní poněkud hálkovsky či jiráskovsky, takový popis krajiny a líčení přírodních krás – no zkuste něco podobného chtít od Spidermana!). Ovšemže Pod dekou není první Thompsonovo dílo – a bohdá ani poslední. Od roku 2004 se tudíž čeká na další opus magnum našeho mladého mistra. Opus magnum zatím nepřichází, ba dokonce se ani neví (či já jsem to při nejlepší vůli nezjistil), jak by mělo vypadat a o čem by mělo být. Nicméně mladý pan Thompson svým fanouškům velmi rozšafně zpestřuje čekání různými velmi kratochvilnými margináliemi.

Začněme hejnem „drobnějších drobností“ a tu největší drobnost, která je hodna největší pozornosti, si nechme na konec. Jen letmo se zmíníme o tom, že mateřské nakladatelství Top Shelf samozřejmě úspěch románu Pod dekou nenechalo jen tak a vydává k němu nejen různá, tou či onou maličkostí doplněná vydání, ale i plakáty a další merchandisingový materiál. Zajímavější je, že vydalo i soundtrack ke komiksu (sic). Přesněji řečeno je to CD oregonské kapely Tracker, která složila devět instrumentálních skladeb, jednu ke každé kapitole grafického románu. To vše s Thompsonovou kresbou na obálce a v tlustší CD krabičce, aby se vešel i paklík úplně a zbrusu nových Craigových kreseb k románu.

Také vyšel první díl „komiksové jam-session“, Conversation nr.1. V ní si Craig Thompson s dalším tvůrcem, jenž se zove James Kochalka, skrzevá kresby i psaní vyměňuje názory na kdeco od náboženství po výtvarné umění. V praxi to vypadá nějak takhle: Kochalka něco nakreslí a napíše: "Musíme ukrutně zápolit, abychom vnesli do chaosu řád. Umění je jedna velká rvačka s Bohem". Thompson nakreslí něco jiného a připíše: "Mně se zdá, že umění je spíš kapitulace než zápas. A stejně, světu se nedá porozumět". Načež Kochalka (ovšemže s dalším vtipným a relevantním obrazovým doprovodem) odepíše: "Jasně, že se světu nedá porozumět. Proto je snaha o to taková rvačka". A tak dále. Zkrátka, fajn zábava pro nás intoše. Ale je fakt, že i když bych to rád četl či překládal, dost nerad bych nesl podnikatelské riziko za vydání téhle knížky.

Určitě největší z thompsonovských vložených drobností, ba drobností docela velikou, je Carnet de Voyage. Jde o záznam Craigova mnohatýdenního pobytu v Evropě a okolí, který se z menší části skládal z turistické návštěvy Maroka, ale z mnohem větší části z harcování po různých komiksových a knižních veletrzích, festivalech a podobných akcích, kde se autor družil s evropskými komiksáři a sbíral za Pod dekou do nůše různá ocenění.

Jak se zdá, vedle autobiografického komiksu si Thompson připíše zásluhu i za zrod komiksového cestopisu. Jestli se někdy komiks definitivně stane váženým médiem a Thompson jeho váženým klasikem, je dost dobře možné, že se děti o téhle knížce budou učit, jako se dnes učí o Stevensonově cestopisu Cesty s oslem po Cévennách (anebo u nás o cestopisech Čapkových). Je to totiž cestopis „s přidanou hodnotou“: a tou je, jak jinak, velice osobní a přímočarý vklad jak do kresby, tak do líčených událostí.

Například se tu dozvíte, že váš oblíbený autor má dost vážné problémy s klouby na rukou a že když kreslí, dost často trpí (zde odkazuji na nedávno vydaný Deník od Chucka Palahniuka; tam si o souvislosti mezi utrpením a uměním přečtete svoje). A jak jinak, sám sebe tu nijak nešetří. Když pronese jakousi fyzikálně přitroublou poznámku, tuším o zemské rotaci, jeho francouzští přátelé jej jemně, leč z výše evropské vzdělanosti opraví. Načež následuje bryskně a nemilosrdně obrázek Craiga Thompsona v oslovské čepici s potupnou ceduli s nápisem „Americká vzdělávací soustava“ zavěšenou na krku.

Zrovna tak zápisky ze Severní Afriky jsou sice malebné (už jen obrázek spletence afrických střech, viděných z okna hotýlku, byste si mohli pověsit na stěnu, aniž by vás léta letoucí omrzel), ale taky dost výstižné a kruté. Jako každý návštěvník z „bohatého“ světa je tu Thompson postupně vyděšen bídou, ohromen srdečností obyvatel – a nakonec překvapen zjištěním, že to celé je ještě podstatně složitější.

Carnet de Voyage také nabízí ještě jednu zábavnou možnost: pokud jste český nakladatel a chcete se učinit nesmrtelným, pozvěte Craiga Thompsona na nějakou komiksovou akci do Prahy, ubytujte si ho doma a od srdce si s ním popovídejte. To budete koukat, jak vás v příštím svém cestopise vykreslí!

Thompsonův cestopis je skvělé čtení a skvělé pokoukání, a ač se budu opakovat, rád si ho kdykoli znovu přečtu a rád bych ho i překládal, nicméně mi dělá potíže věřit, že to někdy vyjde česky. Takže pokračujeme dál: čekáme na další páně Thompsonův opus.

Richard Podaný, autor je překladatel.

Douška: Craig Thompson je po Chucku Palahniukovi druhý „můj“ (rozuměj mnou překládaný) autor, který žije v Portlandu. Ne v tom britském, kde mají tak výtečný vápenec, ale v americkém Oregonu. Oregonský Portland jsou prý takové spojenostátské Athény. Samá knihkupectví, tvůrčí přistup a ušlechtilé myšlénky. Snad bych se měl mrknout, kdo tu ještě tvoří. Kdyby byl aspoň z půlky tak skvělý, jako ti dva, určitě by to stálo za hřích.

Lesba, na kterou je třeba dávat si bacha

Lesbická žena s problematickým vztahem k vlastnímu homosexuálnímu otci je jistě dobrý základ pro autobiografický román. Když připočteme, že jde o grafický román a kniha byla kvůli protestům minulý měsíc vyřezena z jedné jižanské americké veřejné knihovny, finační uspěch je téměř jistý. Fun Home; A family Tragicomic Alison Bechdel je ale rozhodně více než jen marketingový kalkul a mezi silnou konkurencí autobiografických grafických románů si stojí tato novinka letošního amerického komiksového léta více než dobře.

Alison Bechdel není žádná debutantka. Má za sebou více než dvacetiletou práci na sérii Dykes to Watch out For (Lesby, na které je třeba dát si bacha). Skupina přátel v ní už od poloviny osmdesátých let prožívá své každodenní životy v jednom nejmenovaném americkém středně velkém městě. Autorka v tomto nejdele vycházejícím homosexuálním komiksu zase prolíná svůj feministický aktivismus, komentaře k aktuálním událostem a také něco z latinsko amerických telenovel. Do širšího povědomí z této komiksové série proniklo například filmové pravidlo jedné z hlavních hrdinek. Chodila do kina jen na filmy, ve kterých se (za prvé) objevily nejméně dvě ženy, které spolu (za druhé) mluví, i o (za třetí) něčem jiném, než mužích. V polovině osmdesátých let tímto testem prošel jen horor Vetřelec. Ženy se v něm bavily o příšeře.

Fun House je ale prvním grafickým románem Alison Bechdel s více méně uzavřených příběhem. S uvěřitelnou upřímností v něm popisuje své dospívání v malém městečku v Pennsylvanii. Děj se koncentruje především kolem objevování její vlastní sexuality a vztahu k otci, učiteli angličtiny a majiteli pohřebního ústavu (odtud i název knihy Fun Home od Funeral Home). Kromě vlastní homosexuality se mladá Alison musí vyrovnat i se zjistěním, že náklonnost ke stejnému pohlaví celý život provází i jejího otce. Nabízí se tak mimo jiné například i zajímavé srovnání dvou generací. Zatímco její otec musí svojí homosexualitu skrývat a jeho život končí dopravní nehodou, která mohla být i fingovanou sebevraždou. Alison se na vysoké škole přidá k organizovanému hnutí za práva homosexuálu.

(Bechdel, Alison: Fun Home; A family Tragicomic, Houghton Mifflin Company 2006, str. 58-59.)
Klikni pro větší náhled

Ale to je jen jedna z mnoha dějových linek tohoto románu. Bechdel pracuje například i s odkazy na další dnes už klasickou literaturu. V její knize se tak objeví aluze na Oscara Wilda, Marcela Prousta nebo Jamese Joyce. Přes tuto nebezpečnou směs nakonec ale autorka nepřekročila hranice intelektuálního exhibicionismu. Stalo se tak i díky jednoduché kresbě, kterou svůj příběh vypráví a ironickému nadhledu, který patří k jejímu stylu. Citace z vlastního deníku a bleděmodré ladění celé knihy zase navozují příjemně nostalgickou atmosféru pátrání v mládí a hledání vlastní identity.

Autobiografie nejsou v grafickém románu žádnou novinkou a některé důležité se objevily i v českém překladu. Fun Home se svoji atmosférou asi nejvíce blíží knize Pod dekou (Blankets) Craiga Thompsona, kterou vydalo nakladatelství BB art přesně před rokem. Na druhou stranu ale další klíčové komiksové autobiografie svého českého vydavatele stále hledají. V našich knihovnách tak například zatím chybí Persepolis, ve kterém grafička Marjane Satrapi popisuje své mládí v Iránu a Evropě osmdesátých let, a nebo American Splendor američana českého původu Harveye Pekara. Ani homosexualita a coming out není pro autobiografický žánr grafického románu tabula rasa. Dobré recenze a nominace na literární ceny provází například Stuck Rubber Baby Howarda Cruse z roku 1995. Směsi boje za občanská práva černochů a homosexualů na amarickém jihu šedesátých let s popisnou kresbou, ale chybí lehkost a nadhled Alison Bechdel.

Tento text byl také publikován na grossmann.blog.respekt.cz.