pondělí 6. srpna 2007

Jimmy Corrigan - pokus o rozbor (2. část)

Formát
Už svým vnějším vzhledem se kniha lehce vymaňuje od našich očekávání. Její formát je netradičně delší na šířku než na výšku. Uvnitř knihy zase Ware střídá všechny typy formátů políček, od zcela maličkých, zaměřujících se na malé detaily ( často na jediný předmět), po políčka přes celou stránku, taková většinou zachycují nějakou městskou vedutu (široký pohled na město). Dodržuje však v souladu s navozenou geometričností formu pravoúhlého čtyřúhelníku.

Ráz
Obraz, v těchto „čtyřúhelnících“, Warovi rozhodně neslouží jen k vyprávění děje, ale také k sdílení myšlenek nebo vytváření nálady. Ovšem při tom musím zdůraznit, že ve srovnání s například, zde na blogu zmiňovaným, románem Pod dekou, je důraz položen na sdělování myšlenek, spíše než na sdělování pocitů. V románu Pod dekou bylo vystižení určité nálady a pocitů hlavní devízou. Proti němu je Jimmy Corrigan podstatně racionálnější. Bylo-li Pod dekou psané a kreslené v duchu dionýsovského principu v umění, podléhá Jimmy Corrigan principu apollinskému.

Úhel pohledu
Většina děje je vyprávěna z pohledu dvou hlavních hrdinů (Jimmy Corrigena a jeho staršího jmenovce). Ware se zaměřuje na jejich vnímání. Tedy nejen na to, co se s nimi děje, ale i na jejich, úzkostí radosti a také sny a představy. Jimmy Corrigan je nám představen jako chlapec i muž ponořený do vlastního, občas velmi fantaskního, světa.

„Myšlenkové mapy“
Zvláštní kapitolou jsou pak, již výše zmíněné, „myšlenkové mapy“. Je-li většina děje vyprávěna z pohledu dvou hlavních hrdinů, pak tyto „myšlenkové mapy“ jsou výjimkou. Jsou malovány z pozice vševědoucího autora a sdělí nám i to, co postavy (sami o sobě) nevědí. A právě tyto „mapy“ jsou Warovým specifikem, řečí obrázků, kterou pokud ji přímo nevynalezl, pak ji alespoň dokázal zcela nově a tvořivě použít. I když právě ony patří k těm náročnějším místům v knize, vyplatí se je studovat, už proto, že se v nich čtenář dozvídá mnoho důležitých věcí, buď náznaků budoucího děje (např. hrozící blízkou smrt jedné z postav) nebo souvislosti, které by jinak zůstaly utajeny (např. překvapivý příbuzenský vztah).

Fábule
O tom, že se nebojí ani složitější struktury vyprávění, o tom svědčí také časté užívání retrospektiv. Od těch dlouhých, vyprávějících relativně samostatný příběh, po ty kraťoučké, které slouží jako obdoba filmového flashbacku. A podobně jako ve filmu může být retrospektiva jen zvuková či jen obrazová, i zde nabývají tyto krátké retrospektivy, podoby buď jen textové (úryvek předchozího rozhovoru) či jen obrazové (obrázek předmětu v minulosti viděného).

Celky a detaily
Když už jsem nastolila srovnání s filmem. Ve filmu stejně jako v komiksu má důležitost, to čemu se ve filmové vědě říká formát záběru (souvisí, ale není totožné z velikostí políčka). Ware používá všechny typy záběrů, od širokých pohledů na město, přes zamření na velikost lidských postav až po detaily. S oblibou se zaměřuje na detail, na jediný předmět, vytržený z kontextu ostatních předmětů, který tak nabývá, jak bylo už výše řečeno na specifickém významu.(např. fotografie rodiny, tričko s nápisem „Number1Dad“ = Nejlepší táta) Podobné věci je nejspíše možno vidět v celé řadě komiksů, ale zvláštností Wara je řazení podobných detailů za sebe ve funkci rozvitého flashbacku.. Čtenáři to umožňuje sledovat asociativní proces v mysli hlavního hrdiny.

Vztahy mezi políčky
Podle teorie Scotta McCloude existuje v komiksu pět až šest typů vztahů mezi dvěma sousedními políčky: 1.Moment to moment.( Z okamžiku na okamžik) 2. Action to Action. (Z jedné akce do druhé) 3. Subject to subject. (Ze subjektu na subjekt) 4. Scene to scene (Ze scény do scény) 5. Aspect to aspect (Z aspectu na aspect) 6. Non sequitur (Bez návaznosti). Tyto typy jsou pak v (západním) komiksu zastoupeny obvykle následovně: 65% z akce do akce, 20% ze subjektu na subjekt a 15% ze scény na scénu. Jen v japonské manze se častěji objevují i zbývající typy. (viz. článek Ivana Adamoviče, Živel č.21, s. 48-51). Sice jsem to nepočítala, ale mám odůvodněné podezření, že u Wiseho je zastoupení těchto vztahů mezi okénky odlišné. I zde je samozřejmě nejčetnějším spojením typ z akce do akce. Ale u Wiseho, s výjimkou typu šestého, najdeme všechny typy forem vztahů mezi dvěma políčky.

Moment to moment
Pomalé plynutí a vnímání času zdůrazňují časté pohledy na stromy, z nichž, z políčka na políčko, mizí pták či pohledy na ulici, z nichž postupně mizí auto. Na prvním auto přijíždí, na dalším se ztrácí, na dalším už vidíme jen kouř z výfuku a na posledním je ulice prázdná. V restauraci vystřídá obrázek stolu, plného zbytků jídla, pohled na stůl sklizený, připravený pro nové hosty.

Subject to subject
Wise rád skládá záběry různých částí ulice nebo místnosti a vytváří tak mozaiku dojmů, jímž působí na hlavního hrdinu určité místo či osoba. Například v ranní scéně to jsou plakát města Chicaga, balíček šunky, plátky šunky na talíři tvořící pozdrav „HI“, nápis „město jídla“, televize. Připomíná to těkavé zkoumání nového místa naším zrakem. Tyto detaily se pak často střídají z pohledy na celek (celou ulici či celý pokoj).

Aspect to aspect
Zachycení asociativního procesu myšlení - to je přímo úhelný kamen Jimmyho Corrigana. Proto spojení „Aspect to aspect“ mezi políčky patří zvláštní místo v tomto komiksu. Jako příklad mohu uvést například představy otce, jež si cestou ve letadle Corrigan vytváří. V políčcích řazených za sebou se nám předvádí přímo defilé nejrůznějších otců. Nebo opět ranní scéna z domu Jimmyho otce. Vidíme Corrigena napřed vstávat jako malého chlapce, který se budí u sebe doma a teprve pak jako dospělého na návštěvě u otce. Tyto záběry asociují typickou ranní dezorientaci, ono přirozeného očekávání, že se nacházím doma ve své posteli.

Závěr
Nezbývá než doufat, že vše , co jsem napsala vás od četby této knihy neodradilo, ale naopak. Překonejte proto první obtíže, které mohou čtení této knihy nastat a já věřím, že vás v závěru nezklame.

Autor textu: Belldandy